Střední Evropa se má dobře, alespoň pokud lehkost bytí poměřujeme růstem ekonomiky. V prvním pololetí letošního roku činil ve čtyřech středoevropských ekonomikách (Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko) meziroční růst HDP bezmála tři a půl procenta, přičemž nadprůměrně úspěšně si vedlo Polsko (růst 3,5 %) a zejména Česká republika (zde růst HDP překonal 4 %).

Z vnějších podnětů pomáhá našemu regionu hospodářské oživení v eurozóně (příznivá prostředí pro exportéry a pro zaměstnanost v příslušných odvětvích) a levná ropa (příznivá zpráva jak pro peněženky domácností v jednotlivých ekonomikách, tak pro podnikovou sféru). Na domácím poli pomáhá uvolněná měnová politika, v případě Slovenska jde samozřejmě již přímo o politiku Evropské centrální banky.

Opomenout nelze ani příspěvek rozpočtové politiky a její výhled, v prvé řadě u obou nadprůměrně úspěšných ekonomik. Jak v případě Polska, kde se blíží parlamentní volby, tak v případě Česka, kde se práce na konceptu rozpočtu na rok 2016 zvrhly v jakousi mini-kampaň, totiž přicházejí návrhy bránící viditelnějšímu snížení schodku veřejných financí, hospodářské konjunktuře navzdory. Jaké má toto chování vlád příčiny a jaké může mít následky?

Polsko má za sebou prezidentské volby, jež letos na jaře vedly k překvapivé výhře opozičního kandidáta Andrzeje Dudy. Především se ale budou koncem října parlamentní volby: a také pro ně průzkumy veřejného mínění předpovídají výrazné vítězství opozice. Hlavní polská opoziční strana – Právo a spravedlnost – nechce svůj rýsující se volební úspěch ponechat náhodě a v předvolební kampani přichází s návrhy větší role státu v ekonomice, a to jak skrze rozpočtové výdaje, tak skrze speciální daně pro vybrané sektory. S přísliby, sice mírnějšími, avšak v souhrnu též vedoucími k uvolněnější rozpočtové disciplíně, přichází v předvolebních dostizích také stávající vláda. Prezident Duda pak na den parlamentních voleb navrhuje svolat referendum, v němž by se mj. hlasovalo o snížení věku odchodu do důchodu z aktuálně uzákoněných 67 let. Utrácet, ulevovat, zasahovat: řeč jde o ekonomice, jež má bez dalšího našlápnuto k růstu HDP v průměru 3,5 % ročně. Tedy, pokud zásahy státu nepovedou k podlomení tohoto potenciálu.

V případě české ekonomiky pak bude, zdá se, problém v roce 2016 snížit rozpočtový schodek na 70 miliard korun po schodku zhruba 80 miliard, jenž je očekáván pro rok letošní. Česká ekonomika přitom letos vykáže růst HDP čtyři procenta či výše v reálném vyjádření, tedy ve stálých cenách, a zhruba pět procent v nominálním vyjádření, tedy když k reálnému růstu HDP přičteme také nárůst cenové hladiny. Měsíc srpen je ovšem ve znamení zpráv na téma o kolik miliard navíc v návrhu rozpočtu na příští rok žádá pro svůj rezort ten který ministr. Ano: ekonomika momentálně skvěle roste, schodek možná přece jen mírně klesne a vzhledem k úrovním výnosů vládních dluhopisů vláda nemá problém financovat své dluhové potřeby (a toto konstatování platí nejen pro českou či polskou vládu). Přesto, nebylo by při rekordně silném růstu ekonomiky namístě držet se alespoň skrovných záměrů na snižování rozpočtového schodku (oněch 10 miliard korun, o něž by se měl schodek v roce 2016 snížit, představuje přibližně 0,2 % HDP)? Když už vytváření rozpočtových přebytků v době silného růstu ekonomiky zůstává představou hodně vzdálenou...

Samozřejmě, nic není černobílé a je fér konstatovat, že za stávajícím hospodářským růstem v Evropě, náš region nevyjímaje, stojí také prorůstovější nastavení rozpočtové politiky. Prorůstový vliv rozpočtové politiky v rámci aktuálního hospodářského růstu Evropy je ostatně zmíněn na počátku tohoto zamyšlení a zde k tomu dodávám, že při vymaňování se ekonomiky z recese či z fáze slabého růstu je fiskální impuls krokem zcela namístě. Nicméně, jde o následující: připustíme-li, že rozpočtová politika má být používána též pro zmírnění výkyvů celkové ekonomické výkonnosti, tak je žádoucí přesně to, aby nedocházelo k procyklickému nastavení této politiky. Tedy, rozpočtová politika by neměla dávat dodatečný růstový stimul již tak silně rostoucí ekonomice. V období hospodářského růstu by měla rozpočtová politika vytvářet rezervy pro slabší časy, kdy ekonomika pomoc potřebuje a rozpočtový stimul je pak žádoucí. Bez rezerv ale může naopak dojít k situaci, že v období hospodářského zpomalení je vláda nucena sáhnout k výrazným úsporným opatřením, což vede k dalšímu zhoršení celkového výkonu ekonomiky. Viz zkušenost, jíž si před pár lety v souvislosti s obavami z řecké nákazy prošla Evropa.

Konstatování, že vlády často selhávají při používání svého základního hospodářsko-politického nástroje, tedy fiskální politiky, je standardní součástí učebnic ekonomie a jde o téma, k němuž se opakovaně vracejí komentáře nejen v případě středoevropského regionu. Mohlo by se tedy zdát, že další komentář na toto téma je nošením dříví do lesa. Pohled na aktuální rozpočtové kroky či návrhy v řadě regionálních ekonomik ale naznačuje, že tomu tak není. O žádné nošení dříví do lesa nejde, spíše lze vzpomenout hlas volajícího na poušti. Anebo: jde o příliš předčasné varovné volání, neboť brod je ještě daleko a proud není nijak silný? Vlastností rozpočtové politiky je, že kormidlování je zdlouhavé a má také dlouhou setrvačnost. Je léto roku 2015, řeč je ale o rozpočtu na rok 2016 s tím, že řada rozhodnutí bude mít přesah i do roků vzdálenějších. A utrácet aspoň o trochu více je tak lákavé...

Nedávná minulost byla v případě české ekonomiky plná kritických článků na téma přitvrzování rozpočtové politiky v době hospodářské recese. Současné kroky a návrhy naopak připravují živnou půdu pro další příklady do učebnic ekonomie na stejné téma, pouze v opačném směru: dupeme na brzdu, když ekonomika zpomaluje, a naopak docela zbytečně šlapeme na rozpočtový plynový pedál v situaci, kdy hospodářství zažívá konjunkturu. Ten starý příběh rozpočtový…