Ministerstvo financí přišlo minulý týden s rámcovým návrhem státního rozpočtu na rok 2017 a s představou o vývoji rozpočtového salda v dalších dvou letech. V kostce se dá říci, že návrh rozpočtové salda reflektuje skutečnost, že česká ekonomika roste a rozpočet si loni vedl lépe, než s čím vláda původně počítala. Ministerstvo tak přichází pro příští roky s návrhem nižších schodků, než s jakými počítala původní koaliční dohoda: pro rok 2017 ministerský návrh předkládá schodek 48,5 miliardy korun, zatímco koaliční dohoda operovala se schodkem 60 miliard. Schodek dle aktuálního ministerského návrhu by tak byl oproti původní dohodě nižší o 11,5 miliard, obdobně je tomu i s návrhem schodku na rok 2018 (aktuální návrh: 38,5 miliardy korun, původní dohoda: 50 miliard). Pro rok 2019 pak návrh schodku činí 18,5 miliardy.

Jak tato čísla vnímat? Je takové snižování schodku přijatelné anebo by se měl smršťovat rychleji? Co je realistické? A nakolik je v naší dnešní situaci důležité, zda a jak rychle se bude schodek snižovat, respektive zda se rozpočtové saldo přehoupne do přebytku?

V loňském roce překvapila česká ekonomika silným růstem, když si HDP připsal 4,3 % a rozpočtový schodek i díky uvedenému hospodářskému růstu spadl pod 63 miliardy korun: v roce 2014 činil necelých 78 miliard a pro rok 2015 byl původní rozpočet sestaven se stomiliardovým schodkem. Pro rok 2016 byl rozpočet sestaven se schodkem 70 miliard korun, vývoj za první čtyři měsíce ale naznačuje, že schodek bude letos nižší, pod úrovní schodku loňského. Vzhledem k výkonu české ekonomiky by byla hanba, pokud by se letos rozpočtový deficit meziročně nesnížil. Jsem toho názoru, že ani pro vládu a ani pro chod české ekonomiky nebude problém, pokud se letos schodek meziročně sníží alespoň o 10 miliard korun, tedy do oblasti mírně nad úrovní 50 miliard. Další snížení schodku v roce 2017 by pak bylo logické: a spíše než mírně pod úroveň 50 miliard korun, jak aktuálně navrhuje ministerstvo, by se schodek mohl přiblížit čtyřiceti miliardám. Z hlediska velikosti ekonomiky nehraje rozdíl několika miliard kardinální roli (pro představu: částka 10 miliard korun přestavuje v poměru k HDP České republiky o něco málo více než dvě desetiny procenta), nicméně snižování rozpočtového schodku by mělo být v období hospodářského růstu pro vládu každoroční prioritou. Schodek 70 miliard korun, původně schválený pro letošní rok, by byl ospravedlnitelný jen výrazným zhoršením situace v globální a české ekonomice: taková varianta hospodářského vývoje se ovšem zdaleka nekoná.

Měl by se schodek snižovat výrazně, opravdu výrazně rychleji, než co aktuálně navrhuje ministerstvo? Měl by být růst ekonomiky automaticky spojen s vyrovnaným či dokonce přebytkovým rozpočtem? Myšlenka cyklicky vyrovnaného rozpočtu, tedy koncept rozpočtových schodků v době slabšího výkonu ekonomiky následované přebytky v období hojnosti, je atraktivní a má řadu příznivců. V praxi je ale hůře dosažitelný (byť osobně by se mně cyklicky vyrovnané rozpočty zamlouvaly). Vláda se při rozpočtových úvahách řídí spíše cyklem volebním, navíc predikovat hospodářský vývoj setrvale správně není právě jednoduché a rozpočtová politika má sama o sobě značnou setrvačnost, případné změny nelze provádět rychle. V případě českého politického prostředí se v posledních letech navíc nabízí dojem, že zde volební kampaň probíhá takřka permanentně. Nicméně, řečeno vážněji: rok 2017 je rokem parlamentních voleb a představa, že vláda přijde zrovna v tomto roce s návrhem radikálnějšího snížení rozpočtového schodku, mi nepřipadá dvakrát realistická. Výrazně úsporný rozpočet by se projevil ve slabším růstu české ekonomiky. Vzhledem k aktuální úrovni rozpočtového schodku a veřejného dluhu ostatně vláda není k radikálním krokům tlačena.

Zde se nabízí zamyšlení nad významem samotného rozpočtového schodku. Loňský schodek státního rozpočtu činil 62,8 miliard korun, tedy zhruba 1,4 % HDP. Schodek veřejných financí jako celku byl ještě nižší: činil 0,4 % HDP. Jak jsem již konstatoval výše: pro vládu by bylo zahanbující, pokud by nenašla vůli při současné ekonomické konstelaci schodek státního rozpočtu dále snižovat, nicméně samotná aktuální výše rozpočtového schodku alarmující není a vláda na trzích financuje rozpočtový schodek bez problémů. Navíc: rozpočtové saldo není tím jediným podstatným ukazatelem, jenž vypovídá o rozpočtovém chování vlády a o implikacích pro ekonomiku jako celek. Pro ekonomické subjekty je důležitá jak příjmová stránka státního rozpočtu, tedy nastavení nejrůznějších daní a odvodů, jimiž jsou občané a firmy zatíženy, tak výdajová stránka, tj. jak moc je stát v ekonomice aktivní a kterým směrem peníze do ekonomiky posílá. Lze si představit situaci, kdy se vláda rozhodne k radikálnímu vylepšení rozpočtové salda buď skrze navýšení rozpočtových příjmů (tím, že subjekty v ekonomice zatíží vyššími daněmi a odvody) anebo skrze úspory na výdajové straně rozpočtu: bezprostředním důsledkem každého z těchto kroků by bylo zpomalení hospodářského růstu.

Postupné snižování schodku z jeho stávajících úrovní povede v kombinaci s očekávaným růstem české ekonomiky k poklesu poměru veřejného dluhu vůči HDP. Respektive, tento pokles již probíhá: v roce 2015 klesl poměr veřejného dluhu vůči velikosti české ekonomiky již druhým rokem v řadě a dostal se mírně nad úroveň 41 %, pokles bude pokračovat i letos a úroveň 40 % by měla být atakována již v roce 2017. Snižování poměru dluhu vůči HDP je trend jednoznačně žádoucí a návrhy rozpočtového schodku, s nimiž nyní přišlo ministerstvo, k dalšímu poklesu poměru veřejného zadlužení povedou. Konstelace situace v české ekonomice a ve veřejných financích je taková, že pokles veřejného zadlužení není ani pro samotnou vládu politicky či finančně nijak namáhavý.

Vraťme se k rozpočtu na rok 2017. Jaké by měl mít rozpočet priority? Měl by být sestaven s nižším schodkem, než jaký lze předpokládat pro rok letošní: úroveň schodku 48,5 miliardy korun, jenž přichází v návrhu ministerstva, je v tomto ohledu přijatelná, nicméně schodek by vzhledem ke stavu české ekonomiky mohl být ještě o dalších několik miliard nižší. Na straně příjmů by mělo být prioritou zvyšování efektivity výběrů daní a čerpání prostředků z evropských fondů. Na výdajové straně samotná vláda deklaruje coby prioritu navýšení penzí a růst platů ve veřejném sektoru, přičemž explicitně zmiňuje učitele, zdravotnictví, plus ještě další profese. Zde se mísí politické priority vlády (blížící se parlamentní volby) a také potřeba skrze zvýšení platů situaci v některých oblastech veřejného sektoru stabilizovat (zdravotnictví, též školství). Z pohledu české ekonomiky a samotných veřejných financí bych na výdajové straně vnímal jako prioritu sestavení „jízdního řádu“, jenž v dohledné době vytáhne platy ve zdravotnictví a školství na oboustranně přijatelné úrovně s cílem vyhnout se tomu, kdy se napjatá (až zanedbaná) situace řeší ad-hoc zvyšováním platů před volbami. Prioritou ovšem zároveň je, aby si politici v předvečer voleb zachovali chladnou hlavu a na výdajové straně státního rozpočtu nepřihazovali nad rámec výše uvedeného další závazky a sliby, jejichž plnění by se v období slabšího hospodářského růstu ukázalo být pro českou ekonomiku bolestivé a svazující.